Prodaná nevěsta klasicky neklasická

Stejně jako je Prodaná nevěsta druhou operou Bedřicha Smetany, tak je i druhou operou režiséra Ondřeje Havelky. Inscenace v režii tohoto výborného herce a zpěváka získala jiný rozměr, než na jaký je běžně divák zvyklý. Není tedy divu, že se stále těší velké oblibě a vysoké návštěvnosti.

Tato komická opera psaná na libreto Karla Sabiny získala punc národní opery. Dokonale vykresluje zdejší myšlení a neopomíná také národní folklor a lidovost. Existují četná provedení jak souborů českých, tak zahraničních, ovšem už pro krásu jazyka ty nejpovedenější vznikají ve své domovině.

Jedním takovým provedením je i inscenace uváděná bezmála sedmým rokem v Janáčkově divadle v Brně. Havelka ji pojal spíše klasicky bez nutných aktualizací, ale s četnými prvky jemného, pro něj tak typického, humoru s drobnými, ne však drastickými, inovacemi. Děj zasadil do doby, ve které opera vznikla, tedy do druhé poloviny 19. století, ovšem ne do období poutí, nýbrž do času masopustního veselí. Tomu také odpovídá skvostné scénické i kostýmní provedení pod vedením Alexandry Gruskové. Velký důraz byl kladen na hereckou stránku nejen jednotlivých sólistů, ale i sboru, což přispívá k atraktivitě celého představení a divákův zájem tak neopadá. Jednotlivé árie jsou dotvářeny a podtrhávány stínohrou či prostým, avšak efektním, nasvícením. Tvůrce však nezůstává jen na poli nedosažitelnosti, ale nezvyklým způsobem bourá mantinel mezi divákem a účinkujícím. Ač byla Havelkovi vytýkána změna ročního období a přílišná erotičnost stínohry, tento kontakt se setkal s nebývalým úspěchem a funguje dokonale. Celý děj je protkán vkusným humorem, přirozeností a hravostí.

Jak režisér sám přiznal, existoval pro něj pouze jeden představitel Jeníka, který splňoval jeho představu této postavy. Je jím Aleš Briscein, který se dané role zhostil vskutku skvostně. Vynikající projev jak herecký, tak i pěvecký nezadá žádným pochybám o profesionalitě a vyzrálosti interpreta. Ztvárnění Mařenky se ujala výborná a přesvědčivá Pavla Vykopalová, jež splňuje představu rázné a milující dívky. V postavě Kecala se s čistým basem představil Jiří Sulženko, jenž v posledním dějství působil už dosti unaveně a v roli Vaška skutečně zářil, a to nejen pěvecky, Milan Rudolecký.

Hudební nastudování Petra Vronského je stejně jako pojetí opery spíše klasické. Střídají se party milostné s dynamickými, tedy hudba dokonale koresponduje s děním na jevišti. Pod jistou taktovkou Jakuba Kleckera se představil orchestr Janáčkovy opery NDB, který, až na občasné zaváhání žesťů, svou úlohu taktéž zvládl na výbornou.

Celkový zážitek kazil pouze jakýsi nadšenec, který se v průběhu inscenace snažil roztleskávat divadlo i ve chvílích, kdy to bylo krajně nevhodné a malá sboristka, či snad komparzistka, na jevišti, jež se spíše nudila a neustále se někoho z vystupujících na něco ptala.

Premiéra: 24. 3 2006, Janáčkovo divadlo Brno
Psáno z 12. 11. 2012
Vlasta Michalčíková